Hrachor hlíznatý ⁕ Lathyrus tuberosus
Hrachor hlíznatý je nenápadná, ale historicky velmi významná vytrvalá rostlina z čeledi bobovitých. Tato liána skrývá pod zemí jedlé a chutné hlízy, které byly po staletí ceněny jako potravina a zdroj energie. Je to popínavá rostlina kvetoucí od června do srpna nádhernými vonnými květy purpurově růžové barvy. Plodem je lusk obsahující semena. Hrachor hlíznatý se přirozeně vyskytuje v Evropě a západní Asii. Roste na slunných až polostinných stanovištích, jako jsou louky, okraje lesů, křovinaté stráně a vinice, často na kyprých, propustných půdách. V České republice je původní, ale v některých oblastech méně hojný. Častěji, než hrachor hlíznatý se pěstuje jednoletý hrachor vonný (Lathyrus odoratus) a hrachor širokolistý (Lathyrus latifolius). Tyto dva zmíněné hrachory slouží jako okrasné rostliny.
Účinky na zdraví
Hrachor hlíznatý nebyl primárně využíván jako léčivá rostlina v moderním slova smyslu, ale spíše jako potravina s vysokou nutriční hodnotou. Hlízy obsahují značné množství škrobu, sacharidů, bílkovin, minerálů (železo, draslík) a stopových prvků. Díky svému složení sloužily hlízy jako důležitý zdroj energie a pro podporu celkové vitality organismu, a to zejména v dobách nedostatku potravy. Konzumace hlíz přispívala k posílení organismu a zlepšení fyzické kondice. V tradičním léčitelství byl hrachor hlíznatý okrajově využíván při průjmu nebo jako mírné diuretikum. Je důležité podotknout, že na rozdíl od jedlých hlíz jsou semena v lusku mírně toxická a neměla by se požívat neupravená. Jejich konzumace ve velkém množství a po dlouhou dobu může vést k vážnému degenerativnímu onemocnění nervového systému, známému jako lathyrismus. U lidí to má za následek špatnou funkci svalů, která končí až celkovým ochrnutím nohou, a u dobytka paralýzu zadních končetin.
Zajímavosti
Před masovým rozšířením brambor z Ameriky byly hlízy hrachoru hlíznatého důležitou součástí evropského jídelníčku. Konzumovaly se vařené, pečené nebo dušené a chutí připomínaly směs brambor a kaštanů nebo oříšků. Zvláště ve Francii byly hlízy velmi oblíbené a prodávaly se na trzích jako delikatesa. Jejich popularita poklesla až s nástupem brambor. Hlízy rostou pomalu a trvá i 3–4 roky, než dosáhnou sklizňové velikosti, což je jeden z důvodů, proč je v moderním zemědělství nahradily rychleji rostoucí plodiny. Jako luskovina má hrachor hlíznatý schopnost vázat vzdušný dusík v půdě, čímž ji přirozeně obohacuje a zlepšuje její úrodnost. Hrachor hlíznatý je známý rovněž pod lidovými názvy červené ořeší, hrách vlčí setý, ořešinka, ořeška, španělská čočka či zemský oříšek.
Bocciho herbář
Tuberous pea (Lathyrus tuberosus)
Tuberous pea is an inconspicuous but historically very important perennial belonging to the legume family (Fabaceae). This vine produces underground tubers, which are edible and tasty and were for centuries valued as food and energy source. Tuberous pea is a climber, blooming from June until August with beautiful, aromatic, purplish pink flowers. Its fruit is a brown pod containing seeds. Tuberous pea is native to Europe and western Asia. It grows in sunny and partly shaded locations such as meadows, forest margins, bushy hillsides, and vineyards, often in well-aerated, permeable soils. Tuberous pea is native to the Czech Republic but in some areas, it is less abundant. Both the annual sweet pea (Lathyrus odoratus) and the perennial broad-leaved sweet pea (Lathyrus latifolius) are grown more frequently than tuberous pea; both are grown as ornamental plants.
Health Benefits
Tuberous pea has never been used as a primarily medicinal plant in modern sense of the word but rather as a food source with a high nutritional value. Its tubers contain high levels of starch, saccharides, proteins, minerals (iron, potassium), and trace elements. Thanks to their composition, the tubers have served as an important source of energy, supporting the overall vitality of the organism especially in times of food scarcity. In traditional medicine, tuberous pea was occasionally used to treat diarrhoea or as a mild diuretic. It is important to note that, unlike the edible and safe tubers, the seeds in the pod are mildly toxic and should not be eaten raw. Their consumption in large amounts could lead to a serious degenerative disease of the nervous system known as lathyrism. In people, it leads to poor muscle function and ultimately to a full paralysis of the legs, while in cattle, it causes a paralysis of the hind legs.
Interesting Facts
Before the massive spread of potatoes, which were brought from America, the tubers of tuberous pea were an important part of European diet. They were consumed boiled, baked, or stewed; their taste has often been described as being in-between potatoes and chestnuts or nuts. Especially in France, the tubers were very popular and often sold in markets as a treat. Their popularity decreased only with the arrival of potatoes. The tubers are slow-growing and take three to four years to reach harvest size, which is one of the reasons why tuberous pea was in modern agriculture replaced by faster growing crops. Being a legume, tuberous pea has the ability to fix nitrogen from the air in the soil, thus naturally enriching it and improving its fertility. Tuberous pea is also known as tuberous vetchling, earthnut pea, aardaker, or tine-tare.
Broumovský herbář