Česká herečka, dabérka a malířka Jarmila Švehlová ve své malbě vychází z krajiny, kterou zpočátku zpracovávala v duchu impresionistické tradice. Postupně se však její tvorba posouvá k volnějšímu, abstraktnímu vyjádření, kde se realistické prvky objevují jen jako fragmenty atmosféry. Obrazy tak působí jako záznamy stavů mezi vnějším světem a vnitřním prožitkem.
Důležitou roli hraje práce s barvou a světlem, které vytvářejí jemně vrstvené, často až snové kompozice. Motivy přírody – nebe, moře, stromy – nejsou popisné, ale stávají se nositeli nálady a emocí. Výsledkem je malba, která nevypráví příběh, ale otevírá prostor pro tiché vnímání.
