Tiskové zprávy

Výročí větrné kalamity na Šumavě – tisková zpráva

Smutné výročí větrné kalamity – 26. října 1870 postihl Šumavu mimořádně ničivý orkán

22. října 2020

V noci z 26. na 27. října 1870 postihla šumavské lesy zřejmě nejničivější zaznamenaná větrná kalamita v Česku. Předcházely jí vichřice v předešlých dvou letech a následovala další pohroma v podobě rozšíření kůrovce, který poškodil na našem území cca 6–7 milionů m3 dřeva. Na likvidaci polomů i boj s kůrovcem lesníci najali také řadu dělníků z ciziny. Kalamita byla zpracována až v roce 1877 a obnova lesa na polomových a kůrovcových plochách si vyžádala náklad 68 000 zlatých.

 

 

V současnosti prožíváme jednu z nejrozsáhlejších katastrof našich lesů, které jsou oslabeny vysokými teplotami i nedostatkem vláhy a pustoší je kalamitní rozšíření lýkožrouta smrkového. Lesy podléhají zkáze způsobené hmyzem na celé severní polokouli naší planety. Ve výčtu živelných pohrom však možná nejčastěji ničily a ničí naše lesy orkány a vichřice. Vítr během nich láme kmeny stromů či je vyvrací celé i s kořeny. Vznikají tzv. boudy, jejichž zpracování je velmi těžké a nebezpečné. Kmeny jsou různě napnuté, zohýbané či zpřerážené a jen pohyb v takové mase dřeva je nebezpečný. Vichřici také většinou doprovází silný déšť, sníh a mráz, který dále znesnadňuje zpracování znehodnocené dřevní hmoty.

 

Kalamity nejen šumavské

 

V minulosti čelili lesníci následkům rozsáhlých kalamit, z nichž je v našem prostředí literárně nejznámější orkán z 26. října roku 1870. Tomu ovšem předcházela podobně zničující kalamita způsobená vichřicí v prosinci 1868 (vichřice se škodou přibližně 6 milionů m3 vývratů a polomů). Vichřici ohlásila viditelná polární záře na západním horizontu a jejímu řádění kromě lesních porostů čelily také četné šumavské stavby – na samotách, ve vesnicích i městech. Další vichřice následovala v listopadu 1869. Během tří let tak šumavské hvozdy postihla série obrovských kalamit. „Z pohledu lesa je to poměrně nedávna minulost, je to jen jedna a půl generace lesa, a přesto stále přítomná hrozba i v současnosti. Po nynějším pětiletém období sucha může taková větrná kalamita způsobit v aktuálně podmáčených porostech velké polomové škody,“ říká lesník a kurátor Národního zemědělského muzea Václav Kinský.

 

Ta vůbec nejhorší větrná kalamita však přišla ve večerních hodinách 26. října 1870. Ohlásilo ji opět děsivé nebeské představení v podobě rudožluté záře, která byla zakrátko pohlcena šedou ponurou tmou. „Dosud ticho bylo jako v hrobě a dusno jako před letní bouřkou. Vtom, a touže měrou, jakou žlutá zář ustupovala šedému šeru, silněji, vždy silněji ozýval se jakýs šum ve vzdušné říši. Bělavý mrak od severozápadu, směrem od Roklanu, objevil se nad samou zemí, hale v příšerný háv svůj vrcholy stromů, a pojednou třesk a praskot, hukot, pískot i vytí, jakoby vesmír v základech svých se bořil,“ uzavírá šumavský spisovatel Karel Klostermann dění románu Ze světa lesních samot symbolicky právě říjnovou vichřicí z roku 1870. Postkalamitní časy v prostředí dřevařů a povozníků, kteří na likvidaci následků kalamity zbohatli a dočasně prosperovali, pak věrně popisuje Klostermannův román V ráji šumavském.

 

Řádění vichřice trvalo celou noc. A nebyla to pouze lokální katastrofa. Škody byly zaznamenány v celé jižní polovině území tehdejšího Českého království. Dle dobového popisu Národních listů v Praze „…brala vichřice z domů tašky, cihly a prkna a poté je metala do oken tak, že místy i pod střechou šlo o život.“ Škody na majetku ve městech i lesích byly opravdu nedozírné. Na přelomu let 1870–1871 leželo jen na vimperském lesním okrese 663 000 m3 nezpracovaného polomového dřeva převážně ve stáří 80–100 let.

 

Šumavští lesmistři a jejich osudy

 

Ničivá vichřice z roku 1870 ovlivnila životy všech, kteří byli svědky jejího řádění. „Nikdo z nezúčastněných se asi nedokáže vcítit do mysli tehdejších lesníků, kteří po staletí pěstovali „své“ lesy, zařizovali nové hospodářské elaboráty a předváděli radostně svou práci kolegům, a doslova ze dne na den zbyly z jejich snažení ruiny. My, současní lesníci, ale bohužel víme, jaké to je bezmocně se dívat na mrtvé a umírající lesní porosty,“ říká Václav Kinský.

 

Vichřice smetla také většinu Boubínského pralesa, k jehož uchování nabádal majitele lesmistr Josef John naléhavě a několikrát. Jeho snahy vyslyšel majitel panství Jan Adolf Schwarzenberg v roce 1858, kdy „…nejkrásnější úsek panenského pralesa v jižní části Zátoňského revíru na Boubíně o 250 jitrech rozlohy byl vyloučen provždy už z jakéhokoli užívání a zůstal tak uchován k účelu vyššímu“. Z původních 140 hektarů ještě za Johnova života děsivá vichřice v roce 1870 zredukovala území na pouhých 47 hektarů. Josefa Johna ranila mrtvice právě v den předání svého úřadu 1. ledna 1871 a na její následky 24. ledna zemřel.

 

Po jeho odchodu se vimperským lesmistrem stal lesník Alois Nedobitý. Čekala ho nelehká práce – likvidace větrné kalamity i následné obrovské kalamity lýkožrouta, která zachvátila nezpracované kalamitní dřevo a také zcela zdravé přeživší porosty. Po seznání všech škod způsobených orkánem byla svolána mimořádná pracovní konference, která stanovila postup obnovy šumavských lesů. Pro nedostatek pracovních sil bylo potřeba najmout za zvýšenou mzdu množství dřevařů a povozníků z ciziny, opravit stávající cesty, postavit mnohé nové, vybudovat pily na vodní i parní pohon, nádrže a smyky, aby se dřevo mohlo dostat z nepřístupných lokalit.

 

 

Sedm kůrovcových let

 

Byl to ale nerovný zápas lesníků s přírodními živly. Výjimečně teplé počasí v letech 1871 a 1872 podpořilo v polomových lokalitách namnožení lýkožrouta smrkového v takové míře, že v dalších letech napadl i zbývající přeživší zdravé lesní porosty. Podobné situace jsou písemně doloženy z Hořovicka, Domažlicka, Písecka i částí Vysočiny.

 

Za použití všech tehdy dostupných prostředků ochrany lesa se lesníci zaměřili na likvidaci nové pohromy. Najali kromě domácích i další zahraniční pracovníky, a to za tučnou mzdu až jedné zlatky denně – tentokráte z Tyrolska, Korutan, Itálie či Dalmácie. Dělníci káceli ručně pomocí pily a sekery napadené kmeny a ručně je odkorňovali a loupali. Oloupanou kůru i větve pálili a dřevo se sváželo povozy či v zimě na saních. Ze záznamu konsorcia lesních komisařů z 31. srpna 1874 čteme, že jen na vimperském lesním okrese bylo pokáceno 110 000 kmenů, které sloužily jako lapáky – tedy přirozené lákadlo a past na kůrovce. Pokácený kmen se pokryl větvemi a pravidelně byl na něm sledován vývoj stádií brouka. Následně se kmen oloupal a kůra byla spálena. Na zpracování kalamity se podílelo 1619 domácích a 625 zahraničních dělníků. V současnosti se lapáky rovněž používají jako kontrolní mechanismus intenzity náletů lýkožrouta.

 

 

Kůrovcová kalamita věcí politickou

 

Česká jednota lesnická zažádala o navýšení prostředků na boj s kůrovcem, neboť panovala oprávněná obava, že se kůrovec bude dále šířit do vnitrozemí. V roce 1874 byli ustanoveni místodržitelstvím okresní lesní komisaři, kteří kontrolovali svěřená území, zajistili plynulou a včasnou likvidaci napadených porostů. Měli všem oproti současným lesníkům jednu velkou výhodu – jejich pravomocí bylo i zabavení lesního majetku (sekvestrace) tam, kde majitel nezasahoval a kůrovcem napadené porosty nechával stát.

 

Okresní hejtmanství vydávala oběžníky informující veřejnost o povinnostech při likvidaci kalamity. V průběhu kalamity byla vědecky více objasněna bionomie lýkožrouta smrkového jako škůdce smrkových porostů a byly stanoveny zásady obrany proti němu, byl povolán entomolog Antonín Fleischer, který na popud místodržitelské vlády tyto škůdce prostudoval a doporučil metodiku ochrany lesa proti nim. Již v roce 1875 vydal spisek Krátká rozprava o lýkožroutech čili kůrovcích a o pohromě jimi na lesích způsobené a následně zpracoval obsáhlé pojednání Kůrovci na Šumavě (1876).

 

Kůrovec se v té době rozšiřoval i v lesích sousedního Bavorska. Dotčená okresní hejtmanství například požádala vojenské úřady, aby nepovolávaly dřevorubce na vojenská cvičení. V roce 1874 podává stížnost bavorský královský lesní úřad na nedostatečné potírání kůrovce v revírech Březník a Filipova Huť.

 

Kůrovec se rozšířil na ploše cca 104 000 hektarů lesa, celkem bylo touto kalamitou na našem území poškozeno cca 6–7 mil. m3 dříví (Jelínek 1988; Pfeffer 1952), uvádí se i větší objemy, a to až 11 mil. m3 z celého území dnešní ČR (Simanov 2014).  Kalamita byla zpracována až v roce 1877 a obnova lesa na polomových a kůrovcových plochách (celkem 6 220 jiter) si vyžádala náklad 68 000 zlatých. (Jitro byla staročeská míra cca 0,575 ha.)

 

Národní zemědělské muzeum je státní příspěvková organizace zřizovaná Ministerstvem zemědělství. Zabývá se zejména tematikou zemědělství, lesnictví, myslivosti, rybářství, zahradnictví, potravinářství, zpracování zemědělských produktů, vývoje venkova a kulturní krajiny. Národní zemědělské muzeum má kromě hlavní výstavní budovy v Praze také další čtyři pobočky – Čáslav, zámek Kačina, zámek Ohrada, Valtice. Muzeum lesnictví, myslivosti a rybářství Ohrada je nejstarším loveckým muzeem v Evropě. První muzejní sbírky loveckých trofejí a vycpanin zde byly umístěny již v roce 1842. Unikátem je Sallačova sbírka několika set exponátů paroží a souroží. Barokní zámek Ohrada nabízí také působivé interiéry, zejména hodovní sál vyzdobený barokními loveckými motivy, nábytkem z paroží a kopiemi velkoformátových pláten J. G. Hamiltona. Každý rok připravuje muzeum několik výstav tematicky souvisejících se zaměřením pobočky.

 

Více na www.nzm.cz

 

 

Kontakt:

Ing. Jiří Houdek, ředitel pobočky Ohrada

Tel.: 724 996 626

jiri.houdek@nzm.cz

Muzeum lesnictví, myslivosti a rybářství

Ohrada 17, 373 41  Hluboká nad Vltavou

 

„Lesům velice škodily pohromy živelní, zejména horka (sucha), lesní požáry, vichřice (polom větrový), deště (povodně), krupobití (kroupy, krupky), zima (mráz, sníh, led, jinovatka – sněhotlak, ledolom, jinolom, omraz), hmyz (kůrovec neb lýkožrout, bekyně sosnová neb mniška, bourovec borový), houby (jehlotrus neb červenka)“. (Živelní pohromy, Chadt – Ševětínský, 1913)


Smutné výročí větrné kalamity – 26. října 1870 postihl Šumavu mimořádně ničivý orkán