Příběh zemědělství – Praha

Malý selský dvorek

Malý selský dvorek, Národní zemědělské muzeum Praha

Venkovní expozice Malý selský dvorek ukazuje chov drobných hospodářských zvířat. Nejen městské děti tu najdou slepice, kachny, králíky i holuby. Expozice je součástí muzejního dvora, po němž se také některá zvířata volně pohybují, Dvůr je přístupný každý den kromě pondělí, a to zdarma.

 

Obyvatelé selského dvora:

 

Projekt "Malý selský dvorek" je realizován ve spolupráci s Českým svazem chovatelů a finanční podporou městské části Praha 7. 

 

Kachna pižmová

kachna pižmováTato domácí kachna pochází z pižmovky velké, která žije v tropických oblastech Střední a Jižní Ameriky na řekách a v bažinách pralesů. Původní divoká forma pižmovky velké se vyskytuje pouze v černé barvě.

V Americe byla pižmovka chována indiány jako domácí pták. Do Evropy byla dovezena brzy po objevení Ameriky. Z původní pižmovky velké byla zušlechtěním získána dnešní domácí forma kachny pižmové, která dosahuje i větší hmotnosti než její divoká předchůdkyně.

Do Afriky se tato kachna dostala s návratem černochů po zrušení otroctví v Americe. V tropických podmínkách se jí daří lépe než jiným kachnám. Odtud se pak dostala na Madagaskar a do států jižní Asie.

Pižmovka velká dovezená ze své domoviny je na rozdíl od domestikované kachny pižmové velmi nesnášenlivá a musí se chovat odděleně od ostatních plemen jiných kachen.

Tato kachna se ve vodě zdržuje poměrně málo, proto má slabě vyvinuté plovací blány. Často odpočívá ve větvích stromů, kam vylétává i na noc. Větví se přidržuje dlouhými prsty opatřenými drápky.

Kačeři jsou cítit pižmem. Tento pach je intenzivnější hlavně v době toku.

 

Králík domácí

Králík domácí je domestikovaná forma evropského králíka divokého. Už staří Římané chovali divoké králíky v tzv. leporáriích a jejich maso považovali za pochoutku. Od druhé poloviny 16. století pak známe první barevná a masná plemena, ke skutečnému rozvoji chovatelství došlo v Anglii. V 17. století se chov zaměřoval hlavně na králíky chované pro kožešinu, od 19. století se středem pozornosti stala masná produkce.

Bílé králičí maso obsahuje v porovnání s ostatními domácími zvířaty nejméně cholesterolu. Zakrslá plemena jsou pak oblíbeným zvířetem chovaným jako společníci, hlavně v městských bytech.

Mezi česká národní plemena králíků patří např:

Český albín, Český červený králík, Český černopesíkatý, Český luštič, Český strakáč, Moravský bílý hnědooký, Moravský modrý králík.

český červený králíkČeský červený králík je české národní plemeno králíka, které vyšlechtil před rokem 1940 Theodor Svoboda z Modřan. Pod názvem český červený vystavil první výsledky své práce v roce 1951 v únoru na výstavě v Praze. K uznání dále plemeno přihlásil, bohužel neúspěšně, v roce 1952 a 1957.  Uznané bylo toto plemeno až v roce 1959.

Patří mezi malá plemena, váží 2,50–3,25 kg. Barva srsti je sytá svítivě žlutočervená.

český strakáčČeský strakáč je jedno z nejstarších a nejznámějších českých národních plemen králíka. Jeho vznik se odhaduje na 18. století. Patří mezi středně velká plemena, váží 3–4 kg. Je to jediné české plemeno s kresbou. Nejčastěji se chová v černo-bílé barvě. Existuje dalších 9 barevných variant. Český strakáč je zařazen jako jediný malý strakáč od roku 1994 i v Evropském vzorníku.

Činčila malá je plemeno vyšlechtěné na počátku 20. století ve Francii. Patří mezi malá plemena, váží 2,50–3,25 kg. Činčila vznikla křížením ušlechtilých i neušlechtilých králíků. Plemeno se stalo populárním díky své kvalitní kožešině, která zdařile napodobuje kožešinu činčil jihoamerických (Chinchilla lanigera). K nám se toto plemeno dostalo v letech 1922–23. Ve vzorníků standardů byl první standard publikován v roce 1924. Barva je popelavě šedá s namodralým nádechem a černým koncem pesíků. Chová se zejména kvůli kožešině, ale má i masnou užitkovost.

 

Slepice rousné zakrslé tříbarevné (porcelánové)

slepice rousná zakrsláRousné jsou řazeny mezi nejstarší zakrslá plemena na světě. Plemeno má jistě evropský původ, ale podle některých autorů byli jeho prapředci dovezeni ve starověku ze západní Asie.

V Evropě se chovají po staletí. Zmínky o zakrslých slepicích s rousy pocházejí už z 60. let n. l. Údajně se ale pro potěšení dětí a dam chovaly už v dobách římského impéria.

Uvádí se jejich nesporná příbuznost s belgickými barbu d‘Uccle (ukkelskými vousáči), a to na základě supích pat – tvrdého opeření vyrůstajícího z holení, které se vyskytuje kromě uvedených dvou plemen snad jen u sultánek. Některé zdroje uvádějí společný belgický původ, jiné, že rousné byly průkazně zdokumentovány v Nizozemsku již v 16. století. U obou plemen se podle nejčastějšího zbarvení také používal shodný lidový název Mille Fleurs – milflérky.

Na vzniku rousných zakrslých slepic, jak je známe dnes, se podílely zejména Velká Británie, Německo a Nizozemsko, uvádí se také Francie.

 

Slepice vlaška

slepice vlaškaVlašky pocházejí z Itálie, byly šlechtěny v USA a současně také v Evropě. Vlašky se řadí k slepičím plemenům lehkého typu. Ve světě bylo vyšlechtěno několik typů vlašek (anglický, německý a americký), které se od sebe liší zejména hřebenem a ocasem. Hřeben vlašky je jednoduchý a praporek sleduje linii hlavy. U slepice je hřeben v polovině klopený. V některých zemích nejsou vlašky samostatně uznávány a jsou označovány jako leghornky příslušného typu. V Česku je vlaška a leghornka rozlišována. Vlaška je chována ve velkém množství barevných rázů, kterých je více než dvacet. Vyskytují se například v barvě koroptví, černé, žluté, stříbrné, žíhané, porcelánové, bílé kolumbijské a v posledních letech byly vyšlechtěny i v rázu červeném.

Hmotnost dospělého kohouta se pohybuje mezi 2,5 až 3 kg a slepice mezi 1,5 až 2 kg. Jsou velmi temperamentní, téměř nekvokají a ve velkém výběhu si obstarají značnou část potravy samy. Patří navíc k vynikajícím nosnicím.

 

Hedvábnička bílá

hedvábničkaHedvábničky patří mezi jedno z nejstarších plemen slepic. Vlastí této okrasné slípky je jihovýchodní Asie. Již ve 13. století se o této drůbeži zmiňuje benátský cestovatel Marco Polo. K nám se dostala pravděpodobně teprve počátkem tohoto století.

Hedvábničky jsou typické svým nadýchaným peřím, které evokuje hedvábí, satén nebo savčí srst. Atypická je i černá barva kůže a kostí, modré uši a pět prstů na každé noze. Nejběžnější jsou bílé, ale existuje i řada dalších barev (hnědá, černá, červená, levandulová atd.) a také několik variant (např. vousaté). Vzrůstem jsou velmi drobné – kohouti dorůstají váhy 1 kg, slepice 0,8 kg.

Hedvábničky se chovají především jako okrasné plemeno nebo jako domácí mazlíčci, ale běžné jsou také pro inkubaci vejcí jiných ptáků (hedvábničky vysedí cizí vejce).

Hedvábničky nejsou schopné letu, proto se bidlo pro ně v kurníku umísťuje nízko.

 

Anglický pávík

anglický pávíkAnglický pávík, častěji pouze pávík, je okrasné plemeno holuba domácího vyznačující se kolmo vztyčeným ocasem, který je rozprostřen do plochého vějíře. Je to nejoblíbenější a nejrozšířenější plemeno strukturových holubů. Pochází z východní Indie, odkud byl do Evropy přivezen v polovině 16. století. Nejprve se choval v Holandsku a v Anglii, přičemž v Anglii byl vyšlechtěn do víceméně současné podoby. Postupně vznikly dva odlišné typy anglického pávíka: skotský a londýnský. Skotský pávík, jemnější a ušlechtilejší konstituce, se prosadil v kontinentální Evropě a byl dále zušlechťován především v Německu, zatímco londýnský pávík, větší s velkým vějířem, se začal chovat ve Spojených státech a v Kanadě.

Od 50. let 20. století se do Evropy dováželi i pávíci ze Severní Ameriky a zušlechťovali se jimi pávíci evropští. Postupně tak docházelo nejen k zakulacování tělesných tvarů, ale i k mizení účesu. Moderní evropský pávík je nyní do značné míry nahrazen americkým typem.

 

Český stavák

český stavákČeský stavák je plemeno holuba domácího typické velkým voletem a zvláštním způsobem letu. V České republice je to nejčastěji chované plemeno holubů.

Je to holub střední velikosti, subtilní, ale s dobře vyvinutou hrudí. Plemeno se vyznačuje velkou škálou barev a rázů. Staváci jsou vyšlechtěni v modré, černé, bílé, červené a žluté barvě. V rázech si můžeme vybrat holuby jednobarevné, s pruhy, sedlaté, lysé, plamínky, bělokosé, tygry či mramorované. Některé rázy jsou oblíbené, jiné méně. Třeba chovem staváků mramorovaných se vzhledem ke složité genetické plemenitbě zabývá pouze hrstka chovatelů, zatímco čeští staváci sedlatí jsou nejrozšířenější.

Český stavák je dobrý letec a je schopný polaření, může si sám hledat potravu na polích. Jeho let je přerušovaný tzv. stavěním: pták v letu silně zatleská křídly, postaví se kolmo vzhůru, přitiskne křídla k tělu a propadne se i o několik metrů. Podobné hry s křídly či ocasem, které pták provádí na zemi, se označují jako orlování.

 

 

Malý selský dvorek, Národní zemědělské muzeum Praha