Příběh zemědělství – Praha

Letenská husa a Košt svatomartinského vína

Termín konání: 11. 11. 2017, 10:00–17:00

Letenská husa a Košt svatomartinského vína

XI. ročník tradiční slavnosti spojené s řízenou degustací svatomartinských a mladých vín předních moravských a českých producentů, prezentacemi, ochutnávkami a prodejem vína a různých gastronomických specialit.

Moravská banka vín, Vinné sklepy, Vinařství pod Chlumem, Vinařství Jiří Šmerák, Vinařství Konečný, společnost Weisskopf, vinotéka Na Palmovce či vinaři z obce Kobylí se budou prezentovat při koštu svatomartinských a mladých vín. A jejich vína si můžete vychutnat i při řízených degustacích s Ing. Jaroslavem Pokorným v 11:00, 12:30, 14:00 a 15:30.

K dobré náladě a pohodě návštěvníků muzea jistě přispěje cimbálová muzika Alexandra Vrábela.

Novinkou letošního ročníku je možnost navštívit kurz vaření Svatomartinská husa přímo v muzeu (více informací o kurzu).

Snížené vstupné 50 Kč na akci platí v tento den do všech prostor Národního zemědělského muzea v Praze.

Akce se koná pod záštitou ministra zemědělství Mariana Jurečky a starosty MČ Praha 7 Jana Čižinského.

 

Tisková zpráva

 

O husách nejen na pekáči

Jaroslava Hůlková

 

Staré přísloví praví, že ,,na svatého Martina kouřívá se z komína“. Známý je i fakt, že hlavním chodem hodů je svatomartinská husa, dozlatova upečená. Podstata tohoto zvyku je pradávná a jistě neuškodí připomenout pozici těchto ušlechtilých ptáků ve vírách z různých dob a míst. Ač se jedná o rozdílné kultury, základ je kupodivu velmi podobný.

Křesťanství

Se svatým Martinem jsou spojeny dva tradiční pokrmy: rohlík, resp. podkova a husa. Rohlík se sladkou náplní (makovou, povidlovou, ořechovou, perníkovou aj.) se mu připisuje jako světci dobytka (tvar rohu, výraz martinské roháče), ale v pečivu můžeme vidět i podkovu, neboť byl za života důstojníkem římských legií, následně patron vojáků, jezdců a zbrojířů. Pranostika tvrdí, že ,,Martin přijíždí na bílém koni“, což souvisí s oblibou svatomartinského vína. Pojídání husy se váže k legendě o zvolení pozdějšího světce biskupem. Martin se totiž zřekl vojenské služby a stal se prostým služebníkem Božím, zapáleným šiřitelem křesťanství. Když jej pro ušlechtilou činnost lid zvolil za biskupa, nepokládal se hodným takového postu a skryl se do chléva mezi husy, což ovšem kejhalky hned prozradily. Husa tak patří na pekáč právě 11. listopadu, kdy jí každý hospodář a mistr má pohostit čeleď. Osobně zde vidím i zdvižený prst pro všechny upovídané klepny a napomenutí, že nejdůležitější je mít čisto před vlastním prahem. Ono se totiž v tomto období především vyrovnávaly účty, a to nejen mezi lidmi.

Den zúčtování

Právě na přelomu října a listopadu, po ukončení pastevního období, nejnáročnějších prací na polích, v sadech a vinicích se účtovalo. Bezpečný chod hospodářství zajišťovala především spolehlivá lidská síla. Práce, tzv. služba, se smlouvala na rok dopředu a odejít z ní např. během žní bylo i společensky zcela nemožné. Na Martina se v klidu, u plného stolu, sešla služebná chasa s hospodářem. Vyplácela se odměna za celoroční práci, domlouvala se služba na další rok. Na své si přišli i obecní zaměstnanci jako kovář, učitel, hajný či pastýř. Část platby bývala formou naturálií, z čehož vzniklo pojmenování sýpka, svatomartinská sýpka, sypání. Po ohodnocení následovalo obecné veselí a oslavy, tzv. bejkova svatba, což mělo souvislost s příjmem obecního pastýře, který držel obecního býka, a tradicí, že každý, v podstatě ,,veřejně činný“ – ponocný, pastýř, učitel atd., poskytl na oplátku ku prospěchu celé komunity i poměrně drahý materiální požitek – prase, ovci apod. Veselí trvalo i týden a bylo časem všeobecného usmíření, aneb co sme si to sme si, v příští době k sobě budeme lepší.

,,Za hus tučnú“

Různé poplatky kostelům a vrchnosti byly propláceny určitým počtem hus, tzv. ,,úročnými husami“. Vypasené husičky bývaly odváděné na konci pastevní sezóny. Husa tak patřila na stůl v tomto období pánům i kmánům. Hospodář či mistr pečínku rozdělil podle náročnosti práce: stehno patřilo oráči, tovaryši a děvečce, křídlo pohunkovi a služce. První aby měli v práci silné nohy, druzí aby při práci jen létali. Z kostí se následně všelijak věštilo na sílu zimy, na příští úrodu apod.

Dočkej času jako husa klasu

S husou a jídlem souvisí i další zvyk, a to podávání odpolední svačiny. Jarní přílet stěhovavých ptáků, zvláště hus a čápů, avizoval začátky polních prací. Těžká fyzická dřina a práce ,,od nevidim do nevidim“, tedy od časného rána do pozdního večera, si vyžadovaly zvýšený příjem energie. A tak se po zimním období, kdy se jedlo třikrát denně, přidávala odpolední svačina, okolo 16. hodiny. Říkalo se, že čápi nesou na luka a na pole svačinu, a naopak při odletu husy divoké ó, Jémine, svačina nám odpadne.

Víry tzv. pohanů

A právě s příletem a odletem divokých hus souvisí i podstata jejich uctívání a obětování. Mnoho badatelů v oblasti lidových tradic je přesvědčeno, že kořeny podzimního pojídání hus je třeba hledat mimo křesťanství. K této tezi se přikláním, protože ať jsem hledala v obsažném Biblickém slovníku jak chtěla, termín husa uveden není. Za to velmi výstižný je výraz pro husu v němčině. Gans, husa, je prakticky stejné jako ganz, celý, případně vše. Pro lidi žijící v souladu s chodem přírody, Země, Slunce je zásadní cyklus roku, který končí na přelomu 10. a 11. měsíce. I jméno měsíce listo/pad napovídá, že stromy odloží zelený šat před obdobím tmy a chladu. Na 31. října připadá keltský Samhain, noc, kdy umírá starý Bůh (Samana, Noc předků, atd.). V anglosaských zemích se přeměnil na Halloween, což je zkráceně All Hallow Even, Slavnosti Všech svatých, resp. viligie Všech svatých = noční bohoslužba. Země latinské Ameriky oslavují vesele na hřbitovech v noci z 1. na 2. 11. Día de los Muertos. My držíme v úctě tiché, zamlžené Dušičky, přesně 1. 11. Svátek všech svatých a 2. listopadu Památka zesnulých. Světci a dobré duše zemřelých jsou vzpomenuti, voláni na pomoc ze stejného důvodu, jako se nasazují pohanské strašidelné masky: ochránit živé, zastrašit zlé duchy temnot v nadcházející době krátkých dnů a dlouhých nocí. Husa je v podstatě dávné tradice oběť ,,zemřelému“ nejvyššímu bohu, tedy slunci, dárci světla a tepla, jakož i roku jako etapy času. Proto vyúčtování materiální i duchovní.

Husičky, husičky, vysoko letíte

Vysoko letíte, daleko vidíte. Kolik symboliky a pravdy v textu národní písně! Jen dva zástupci ptačí říše, holub a husa, jsou snad všemi známými kulturami vnímáni jako pozitivní. Holoubek je znak lásky a věrnosti. Husa, případně labuť, jsou nositelkami světla, vůdkyněmi ducha a ušlechtilých myšlenek, k čemuž je předurčuje i tvar při přesunu hejna ve tvaru V, resp. šipky ukazující směr. Milují je a uctívají v černé Africe i zemích skandinávských (Podivuhodné putování Nilse Holgerssona s divokými husami). Jsou průvodkyně sibiřských šamanů mimo naše světy. V Japonsku je husa pták Měsíce a podzimu. To je ohromně zajímavé, neboť existuje popis dávné hry na husičky z okolí Zvíkovce, kdy za zpěvu písní o husách děti co husy honí Měsíc a Slunce. Lapená ,,husička“ jde na tu kterou stranu. Na závěr se měsíční a sluneční hejnko přetahují, čímž je vlastně znázorněný pohyb ve vesmíru. Uctívání husy jako nejvyššího ptáka není náhodou. Žádný jiný nedosáhne výšek jako husa indická, schopná přeletu Himalájí v 9 000 m. n. m. Skvělý posel nebes.

O zlatém vejci

Filozofická otázka, zda byla první slepice nebo vejce, má vztah k jedné z legend o stvoření světa. Podle náboženství Egypťanů Staré říše snesla na prvotní pahorek vystouplý z praoceánu vejce Velká husa. Někdy se hovoří o ,,vesmírném vejci“, případně o osmeru, Ogdoada, Ostrovu plamenů, obecně o zdroji našeho života, existence.

 Konkrétnější podoby nabývá legenda později. Mléčná dráha je připodobňována bohyni plodnosti (Nut, Hathor) v pozici s dlaněmi i chodidly opřenými o zem, ke které je tváří. V oblasti Velké trhliny mléčné dráhy, tedy v život dávajícím klínu bohyně, se nalézá souhvězdí, které my označujeme jako Labuť (jinde též husa, Nebeský pták, Velký čvachtač, Velký kejhal). A tento pták snesl ono zlaté vejce, Slunce, slunečního boha Re, pána života a řádu. Nejvyššího z bohů.

Další z variant výkladu pochází z období Střední říše a nechává vylíhnout ze zlatého vejce slunečního boha Amona, dárce života a tvořivé energie. V Nové říši dochází ke spojení s Reem a vzniká Amon-Re, jinak Amenrea. Kdo chce, může vidět spojnici s amen, což nebude daleko od pravdy. Amon je odvozováno od egyptského ´imn, amen z hebrejského ´mn, pevný, spolehlivý, pravdivý. Amen je jedním z nejdůležitějších slov, oblíbeno jak v židovské synagonální bohoslužbě, tak od prvokřesťanství do dnešních dnů. Bůh Amon mívá tři podoby: muže, berana, či husy a jako Amon-Re mívá korunu doplněnou slunečním kotoučem.

O zlaté huse

Zlatý kotouč nebo rovnou husu usazenou na hlavě boha uvádí V. Kromulus u Radegasta, příp. u Lady, v nejstarším uceleném díle o folklóru našeho území z let 1845–1851. Že by přijetí egyptského náboženství v Evropě? Kdepak. Je pravděpodobnější, že se jedná o různé směry chápání světa vycházející z jednoho základu. Srovnání jmen solárních bohů totiž posouvá spojení husy a slunce do prvopočátků řeči. Radegast je identický se Svarožicem. Svarog vede přes perské chvar (světlo, slunce, záře) až k svar (jas, lesk, světlo, nebe) v sanskrtu. Škoda že neznáme výraz pro vejce. Možná bychom opět skončili u toho vesmírného. Každopádně hra Na zlatou husu je popsána na Prácheňsku. Odtud jen co by kamenem dohodil leží Husinec na Prachaticku, rodiště Mistra Jana Husa.

Kdož sú boží bojovníci

Hus, Husa. Jen těžko bychom hledali vhodnější jméno pro osobu, posla nesoucího naději a víru ve svět plný harmonie, pravdy a spravedlnosti. Člověka připraveného obětovat život za své přesvědčení, názor, na které má právo. Mistrovo učení a následná husitská revoluce vryly do dějin Evropy výraznou stopu, přičemž obojí nelze vždy pevně spojovat. Zdá se, že teprve s odstupem století se upozaďují husité jako jednou ukrutní a podruhé glorifikovaní bojovníci, a do popředí se vrací podstata morální hodnoty stojící na začátku. To vystihl třeba již Fr. Palacký: ,,Oni byli první v Evropě, kdo ne pro pozemský majetek, ne pro světskou moc a vládu, ale na ochranu ohrožených nejvyšších lidských statků, práva na sebeurčení a svobody svědomí, jen z donucení sáhli ke zbrani“, nebo prezidenti T. G. Masaryk či V. Havel: ,,Velkým vkladem Jana Husa do evropských dějin byl princip osobního ručení. Pravda pro něj nebyla jen volně přenosnou informací, ale životním postojem, závazkem a nárokem.“

Platí jako husa v nebi

Podle V. Kromuluse pomlouvačné pořekadlo o hloupé huse, stejně jako některé další (platí jako husa v nebi, tedy vůbec) pochází z období potírání pohanských zvyklostí. A tak až u vás letos zavoní husí pečínka, klidně nechte spolu s její vůní stoupat i některou z pozitivních myšlenek. Nic tím nezkazíte a možná vám bude i lépe chutnat.

Fotogalerie Letenská husa a Košt svatomartinského vína 11. 11. 2017